| Zazněl válečný pokřik a Praetoriani vyběhli proti nepříteli. Jako vždy vedli čestnou první linii. Od protivníka nás dělilo asi jen 500 metrů, když se stalo něco nečekaného. Proti nám stála pouze jediná linie kyborgů, která se z nenadání rozestoupila a mezery v řadách vyplnila těžká artilerie. Padla první salva. Těžké granáty mi s hrozivým hvízdotem proletěly nad hlavou a dopadly někam do zadních řad. V běhu jsem se otočil a viděl jsem, jak vzduchem poletují zotročení vojáci a zbytky těch méně šťastných bojovníků. Otočil jsem se zpět a o chvíli později padl druhý výstřel. Tentokrát už projektil neletěl nad mou hlavou, ale mířil si to přímo na mě. Byl jsem zrovna v polovině skoku, když dopadl zhruba tři metry přede mnou. V ten okamžik se čas jakoby zastavil. Znovu jsem se narodil, chodil jsem do vojenské školy, učil jsem se bojům jak se zbraní, tak bez ní. Viděl jsem tváře Praetorianů a jiných válečníků od Ctěných Matre. Takhle se mi promítl celý život až do okamžiku, kdy přede mnou vybuchoval dělostřelecký granát. |
|
| Stejně jako minule jsem svolal svoje jednotky a čekal na ostatní. Jenomže dnešek byl jiný. Nesvítilo slunce, nevál lehký větřík, bylo zataženo. Mraky byly tak nízko, že bychom se jich mohli dotknout. Dál za Iksany se míhaly blesky. Při každém takovém záblesku, se osvítila na jedné straně armáda čítající 280 000 zotročených vojáků a na straně druhé neurčitý počet siluet kyborgů. Celá ta scenérie vypadala monumentálně a děsivě. |
|